Textař Michal Horáček ve svých Villonských baladách použil specifický styl psaní. Styl, který je popsán níže v informacích o básníku Villonovi..
François Villon (1429/1431 Paříž – 1463 či později) byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges (jméno Villon převzal od pařížského kaplana Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti).
Zem ze dna světa
čerpá síly
Tma černá je a sníh je bílý,
tak bílý, že až modrý je.
A všechno, všechno přikryje
jak plátno, které naškrobily
přísné a chudokrevné víly.
Tak přerývaně dýchá zem
pod nemocničním povlakem…
To ze dna světa čerpá síly.
A kam se všechny barvy skryly?
Do schránky na relikvie
v kostele Panny Marie?
Jak v bledé pleti tmavé žíly
jsou řeky, v nichž se utopily
i stíny ptáků pod nebem.
Tak vládne leden: všemu, všem.
Zem ze dna světa čerpá síly.
Kraj vrchy kruhem obstoupily.
Snad šeptají si: „Přežije?“
Led rybníků je hostie,
jež přijímá se v těžké chvíli.
I všechny zvuky ustoupily
a vítr, který stal se psem,
je marně větří pod sněhem.
Zem ze dna světa čerpá síly.
Ach, koho z nás by neznavily
ty české peripetie?
Co ví ten, kdo tu nežije…
Zem ze dna světa čerpá síly.
Druhé slunce světa
Ten klikyhák, co z dálky blýská,
je pohyb naklepané kosy.
I chvatný podpis, kterým kdosi
teď potvrzuje ortel. Zblízka
má nejspíš výraz dobrotiska,
já ale říkám: Je to sketa!
Vždyť zbavuje nás vůní léta,
a mně se po tvé vůni stýská.
Stín se zobanem ptakopyska
si od řek další stíny nosí.
Ta louka, kudy šli jsme bosí,
má odevzdanost letoviska,
kde z hrnců jenom email prýská
a tlustý pavouk sítě splétá
a pokojská už nezametá.
Jak mně se po tvém slově stýská!
Modř oblohy je náhle nízká
a v sadech zaváhaly vosy.
Snad něco na nás vzpomnělo si
a teď to z břehu na břeh píská
jak psovod na zaběhlá psiska.
Čas v kouři mokrých ohňů vzlétá
a uplatňuje právo veta.
a mně se po tvém teple stýská.
Jak v mojí láhvi zlátne whiska,
tak bledne tvoje silueta.
I láska, druhé slunce světa.
A po té se mi strašně stýská.
Villonská balada Françoisi Villonovi
Schytal jsem, Mistře, rány pěstí. Usínal blízko mrákotám, někdy
i v keřích na předměstí. Zřídka tam zavál parfém dam, Víc než to. Byl tam, přísahám, puch, před nímž není úniku, Smál se tomu - díky vám. Děkuju pane, básníku.
Vzdal jsem se štěstí pro neštěstí, propadal svůdným chimérám, hledal jsem cestu, našel scestí... Ale už dávno neskuhrám. Lásku
a hazard v srdci mám - nic nechci dělat ze zvyku, To jste mi nabíd. To si dám. Děkuju pane, básníku.
Hráči je nejlíp na rozcestí, Když jsem se ohlíd, byl jste tam. Cesty jsou nové ratolesti stromu, jenž roste Bůh ví kam... Bůh to ví. Já se věčné ptám. Čím bych byl bez otazníků? Vy jste mě učil všem těm hrám...Děkuju pane, básníku.
Pošeptal jste mi tolik zvěstí... Jedna má sílu výkřiku: Nic nelze poznat bez bolesti!
Děkuju pane, básníku.
Na odvrácené straně ticha
Zpil jsem se slovy. Do němoty.
Líbí se mi to? Nelíbí.
Není to pro mě. Je to pro ty,
co mají v srdci pochyby.
Mlčí, byť mluvit chtěli by…
Pochybující srdce vzdychá
mocně jak staré velryby
na odvrácené straně ticha.
Zpil jsem se slovy do němoty.
Takové je mé alibi.
Takový důvod neochoty
uvěřit ještě ve sliby,
že až mě múza políbí,
oslovím svět, jenž nedoslýchá…
Najdu si jiné záliby:
na odvrácené straně ticha.
Opilý slovy do němoty,
opouštím soutěž obliby.
Dostal bych kartáč od poroty
za gesta, účes, pohyby…
Němý se předem znelíbí;
chce-li jen mlčet, kam se míchá?
Snad se dám mezi taliby -
na odvrácenou stranu ticha.
Hrozím se lidí bez chyby:
nespočet slov a jedna pýcha.
Radši se mýlkám zaslíbím
na odvrácené straně ticha.
Biografie
Vyrůstal v chudobě, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. Roku 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života.
Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen (jednalo se o různé souboje, šarvátky v opilosti, atp.) – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, zde napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo.
Verše psal pod pseudonymem Vaillan. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada.
O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer (na začátku 20. století). Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková (2. polovina 20. století), která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně.
Bývá také označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka.
UKÁZKA TEXTŮ PANA MICHALA HORÁČKA, KTERÉ JSEM ZHUDEBNIL: (NĚKTERÉ BUDOU NA PRVNÍM MALÉM ALBU, JINÉ JSOU PŘIPRAVENÉ,
ZKOMPONOVANÉ A ČAS ZÁJEM POSLUCHAČŮ UKÁŽE JESTLI BUDOU DODĚLÁNY DO STUIOVÉ PODOBY.)
Milovaná
A přišla noc, a byla vraná.
Noc, která volá na výslech…
Když vítr po mně deštěm šleh,
já šla jsem, celá sešlehaná,
svět samý osten, samá hrana…
A přesto mě to nezkruší!
Jak nemluvňátko v loktuši
mám pocit, že jsem milovaná.
Má blůza dvakrát přešívaná,
mé mokasíny značky Spěch…
A krásky na všech billboardech
si o mně říkaj: "To je nána!"
No, já si myslím: Krindapána,
snad nemám perly do uší,
mně ale nic tak nesluší,
jak pocit, že jsem milovaná.
I z farní kaple svatá Anna
mi vážně řekla: "Všeho nech,
chtěj novou fotku v dokladech.
Je pryč tvůj kukuč partyzána!
I nekonečná karavana
tvých stesků mizí v ovzduší…"
Jak snadno srdce rozbuší
jen pocit: že jsem milovaná.
Chci jít a třískat do piána
a křičet: Já už nejsem z těch,
jimž bledá bída krátí dech.
Mám pocit, že jsem milovaná.
Nakonec přijde začátek
Pod tíhou šera den si klek,
za nocí vládne Andromeda.
Dá se s tím něco dělat? Nedá:
Starý rok půjde do kytek.
Brečel bys, ale k čemu brek?
Moudrý ví, co je symbol času:
had, jenž se kouše do ocasu.
Nakonec přijde začátek.
Podobná psu, jenž větří špek,
zaběhlá vločka vločku hledá.
Povstává závěj. Chladná, bledá…
Na hrobě roku náhrobek.
Předčasně však bys klobouk smek!
V každé tmě klíčí zrnka jasu.
Svět bere touha kolem pasu…
Nakonec přijde začátek.
Jak ke dnu sklenky hořký lék
do koutků očí zima sedá.
Pokorná, vlhká, modrošedá
cesta tě čeká u vrátek.
Projev jí za to mlčky vděk.
Byť vede snad až do Texasu,
vrací se. Drží s tebou basu.
Nakonec přijde začátek.
Ten, který stvořil vesmír, řek:
"Nenechám nikdy zemřít krásu."
Naslouchej dobře tomu hlasu.
Nakonec přijde začátek.
O lásce, cti a kuráži
Sestřičko, osmá odbíjí…
Vzpomínáš na škrob povlečení,
na šelest v listech fuchsií,
na první chvíle po setmění?
Šeptalas: Ať se čerti žení,
tady je táta na stráži!
Táta a jeho vyprávění
o lásce, cti a kuráži.
Hrdlořezové z mafií,
chytrák, co mizí bez placení,
drak, který holky zabíjí,
zloději lecjak navonění…
Jejich je vláda. Kdo to změní?
Táta řek‘: Ten, kdo vyráží
do boje v sedle přesvědčení
o lásce, cti a kuráži.
Příběh, jenž rychle opíjí,
brali jsme jako políbení.
Anebo jako hostii?
Tak či tak, celí rozrušení,
vznášeli jsme se přes práh snění…
Dnes ten práh nohy podráží!
Přesto se pouštím do básnění
o lásce, cti a kuráži.
Píši-li, píši v zastoupení;
tátův hlas na mě doráží:
K čemu je příběh, který není
o lásce, cti a kuráži?
Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu
Snad je to déšť, kdo frká tiše
na břehu řeky ve křoví.
Snad ale kůň, co k jezdci přišel
pro sedlo, uzdu, podkovy.
Máš věřit v koně? Kdo to ví?
Kůň věří v jezdce bez protestů…
Váhavým mlčky napoví:
Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu.
Čechrá se vítr? Nebo spíše
ledňáček malachitový?
Strážce všech barev, jenž své skrýše
staví si v lodním ráhnoví…
Kdo jeho jméno vysloví
s úžasem, sám a zády k městu,
uslyší píseň se slovy:
Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu.
Noc, jako matka abatyše,
přijde se modlit za sovy.
Ty za ně ulij víno z číše!
Teď, kdy se budí za krovy
Pekingu, Vídně, Mantovy;
v lesích i v skalách Everestu…
Pomyslíš s nimi na lovy?
Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu.
Kaleidoskop možností
Než jsem se vydal do světa,
byl mi svět víceméně známý.
Mě lebka prince Hamleta
nesužovala otázkami.
Plet‘ jsem si svetr podle mámy,
jedl jen ryby bez kostí…
Nerozplýval se nad barvami
v kaleidoskopu možností.
Nechyběly mi, po léta,
depeše hrané na tam-tamy,
na nočním nebi kometa,
modlící mlýnky dalajlámy,
symboly, znaky, lži i fámy…
Volil jsem podle libosti:
buřt nebo koláč s brusinkami –
v kaleidoskopu možností.
To byla moje parketa!
Proč jsem šel ven, kde mě jen mámí
vítr, jenž stopy zametá?
Haraší v stéblech mokré slámy,
šišlá a třepe rolničkami;
říká mi „Vaše Výsosti!“
Namísto pravdy podává mi
svůj kaleidoskop možností.
To byl dar! Sám jsem pod hvězdami…
dokud mě někdo nezprostí
úkolu proplout střepinami
kaleidoskopu možností.
A staré rány nebolí
Co odpovím, až svatý Jan,
ten pískovcový rozumbrada
a zpovědník všech pražských vran,
se zeptá, jestli žiju… ráda?
Až řekne: "Hele, nejsi mladá.
Tvůj šperk je cetka z tomboly.
A ať mi nikdo nevykládá,
že staré rány nebolí…"
Ach, Jene, já mám hodně ran.
To ženská v letech neuhádá…
Jsem jako pšenicový lán,
přes který jela kavalkáda;
Svišť, narozený v roce Hada;
Terč ostrostřelců z okolí…
A tak se do mě touha vkrádá:
Ať staré rány nebolí.
Pak přijde den, kdy je mi dán
i pocit: Nejsem ta, co strádá!
Bar mého srdce dokořán
a není v něm jen limonáda.
Když slunce ještě nezapadá -
proč dávat židle na stoly?
V ten den se neklepe mi brada
a staré rány nebolí.
Čas hartusí jak kanonáda…
Tím spíš jdu bloumat do polí!
Nic lepšího mě nenapadá,
Nachytaná v nedbalkách
Když můj dech nerozvíří prach
a nezavrže podlaha,
když anděl, co mi pomáhá,
mi pomůže i přes tvůj práh…
...já sejmu sponky, řeknu Ach,
je čas, abych se rozcuchala.
Už strašně dlouho jsem si přála
být nachytaná v nedbalkách.
Kdo mi však krk tak pevně stáh?
Teď, kdy se láska přísahá?
Jsem ztělesněná rozvaha -
a ztělesněná marnost snah.
Jsi tu a mlčíš - smělý tah!
Jsi vykříčník, jsi vertikála…
Je na mně, abych předstírala,
že nachytals mě v nedbalkách.
Když ale ztratím všechen strach,
když budu tím, kdo neváhá,
čím bude krásná odvaha
mých prstů na tvých mašličkách?
Když by z mých barev zmizel nach,
čím bych se tolik červenala?
Jak mašlím u svých nohou lhala,
že nachytals mě v nedbalkách?
A jen jsem po tvých ňadrech sáh,
tvá krev se ke mně zprudka hnala…
Ty blázne, já se načekala,
než nachytals mě v nedbalkách.